Zelené střechy jako součást ekologického hospodaření
s dešťovou vodou
Retenční vlastnosti zelených střech v
závislosti na srážkové oblasti
Za stále častěji používaným pojmem „Decentralizovaného hospodaření s dešťovou vodou“ se skrývá "Vsakování", "Využití dešťové vody" a "Střešní zeleň". Zdá se, že v posledních letech si urbanisté a vodohospodáři stále více uvědomují význam posledního uvedeného pojmu. Přesto je důsledné využívání vodohospodářských předností zelených střech v praxi dosud spíše výjimkou. Důvodem je jistě i to, že retenční vlastnosti zelených střech jsou sice podle dřívějšího základního výzkumu nesporné, avšak jen těžko je lze přenést na konkrétní regionální podmínky. Zatím se tedy hovořilo především o „paušálním“ využití, aniž bychom je dokázali kvantifikovat a efektivně využít v projektu. I normy a směrnice pro odvodnění a střešní zeleň nám ani dnes v tomto směru ještě příliš nepomohou.
1. Stav výzkumu
Různé výzkumné ústavy a
firmy prováděly nebo nechaly provádět více či méně nákladná
šetření a pokusy ohledně retenčních vlastností zelených
střech. Intenzita těchto výzkumů byla různá – od prostého
stanovení maximální vodní kapacity substrátu až po měření v terénu
trvající několik let, přičemž účelem bylo zjištění
celoročního množství zadržené vody a koeficientů špičkového
odtoku (obr. 1). Tabulka 1 uvádí přehled šetření včetně
doby jejich trvání a metodiky. Při porovnávání jednotlivých pokusů
jsou charakteristické tyto body:
§
Použití různých skladeb
zelených střech, resp. materiálů a příslušné vegetace.
§
Různá velikost pokusných
ploch.
§
Provádění takzvaných
„Výpočtových dešťů“ o různé intenzitě, aby se
vyhovělo normě DIN 1986 „Odvodňovací zařízení pro budovy a
pozemky“.
§
Různá zjišťovací
období a metody (od pouhého odečtu hodnot na odměrných nádobách až po
počítačové zpracování).
§
Zjišťování dat v
laboratorních a/nebo skutečných terénních podmínkách a
samozřejmě také na různých stanovištích.
Jednotlivé výzkumné záměry byly více či méně
koordinovány a vzájemně sladěny. Jednotlivé pokusy přitom
představovaly momentální chování určitého typu zelené střechy na
určitém místě. Každá z prací je příspěvkem k
realistickému zobrazení retenčních vlastností zelených střech. Na
základě výsledků výzkumu je možné obecně konstatovat toto:
§
Schopnost zadržování vody je v
různých klimatických obdobích různá (teplé letní, chladné, zimní),
přičemž nejvyšší je v teplých obdobích.
§
Schopnost zadržování vody závisí
především v létě na technologii.
§
Schopnost zadržování vody je
nejvyšší u bezspádových střech. Závisí pak na výšce skladby.
§
Schopnost zelených střech
zadržet 42-85 % z celkového ročního množství srážkové vody je
nesrovnatelně vyšší než u střech bez zeleně.
§
Koeficient špičkového
odtoku závisí na druhu substrátu a jeho hodnota se pohybuje mezi 0,18 až 0,5
při výpočtovém množství srážek 300 l / s x ha.
Aktuální hodnoty odtokových koeficientů pro zelené střechy udává německá „Směrnice FLL pro projektování, provádění a údržbu zelených střech“ německé Společnosti pro výzkum, rozvoj a krajinářskou tvorbu ( „FLL-Richtlinie für die Planung, Ausführung und Pflege Dachbegrünungen“ od „Forschungsgesellschaft Landschaftsentwicklung Landschaftsbau FLL“) z roku 1995; tyto hodnoty v současné době procházejí aktualizací. Hodnoty odtokového koeficientu nezávislé na systému se vztahují na různé konstrukční výšky vrstev a sklony střechy. Dosud nevyjasněná byla retence vody a rozměr odtokového koeficientu v závislosti na sklonu střechy. Pracovní skupina FLL vycházela při zpracování „Směrnice FLL pro projektování, provádění a údržbu zelených střech“ (FLL 1990, 1995) z předpokladu, že u střech s vyšším sklonem (od 5°) je vyšší povrchový odtok a tím i vyšší odtokový koeficient (y = 0,7) (LIESECKE 1995, 1998). V novějších výzkumech (KOLB (1999), MANN (2000)) bylo prokázáno, že sklon střechy má na retenci vody jen malý vliv. Rozdíly při různých sklonech střechy (0°, 1°, 15°) sice existují ale jsou pouze menšího rozsahu (MANN 2000).
Nové poznatky budou v budoucnu
zohledněny ve „Směrnicích pro zelené střechy FLL“
včetně rozlišení mezi „špičkovým“ a „ročním“ odtokovým
koeficientem (srov. KOLB 1995b). U uvedených hodnot se na jedné straně
jedná o špičkové odtokové koeficienty při určité definované
srážkové situace a na druhé straně o procentuální roční množství
zadržené vody, stanovené jako průměr za několik let. Z
posledního jmenovaného pojmu se odvozuje takzvaný „roční odtokový
koeficient“.
Norma DIN 1986 „Odvodnění
budov a pozemků“ (vydání z března 1995), která v části 2
uvádí základní údaje pro „Stanovení jmenovitých průřezů
odvodňovacího a větracího potrubí“ se na rozdíl od
dřívějších verzí vztahuje k odtokovým koeficientům dle aktuální
směrnice FLL; to znamená další vývoj směrem ke zohlednění
poznatků výzkumu. Ve dřívějších vydáních byl pro zelené
střechy bez rozdílu používán odtokový koeficient y = 0,3.
Z důvodu stupňujících se požadavků v praxi a také stále častěji praktikovaného odděleného poplatku za odvod zvlášť splaškové a zvlášť dešťové vody v obcích začala pracovní skupina FLL přepracovávat směrnice FLL, přičemž jsou stejnou měrou zohledňovány nejnovější poznatky výzkumu jako i základní hodnoty zavedené normou DIN 1986. V mnoha německých obcích platí pro objekty se zelenou střechou zvýhodněná sazba poplatku za odvod dešťové vody do kanalizace. Často k tomu stačí paušálně stanovený odtokový koeficient, bez ohledu na výšku vrstvy, vlastnosti systému nebo průkazní povinnost. Jinde naopak sazba poplatku nezohledňuje zelené střechy vůbec, důvodem je zde jistá přetrvávající skepse a nedůvěra.
2. Znázornění modelu vodního hospodářství na zelené střeše
Co se zjednodušeně odehrává
ve struktuře zelené střechy při srážkách?
Podle materiálu a skladby vsakují jednotlivé vrstvy zelené střechy dešťovou vodu více či méně, až dosáhnou maximálního nasycení. Plní se tedy jakýsi „zelený střešní zásobník“. Přitom je třeba věnovat hlavní pozornost systému vrstev zelené střechy jako celku a nesoustředit se pouze na jednotlivé segmenty. Již během deště a bezprostředně po něm se velká část vody vypařuje a vrací se do ovzduší. K tomu dochází neustále u vody, která ulpívá na povrchu rostlin a substrátu (evaporace) a dále dochází u rostlin podle ročního období, povětrnostních podmínek a druhu vegetace k asimilačním procesům, kdy rostliny přijímají vodu kořeny a v různém množství ji opět uvolňují do ovzduší (transpirace). Míra odpařování se liší podle druhu vegetace; u rozchodníků druhu Sedum je velmi nízká, u trávníků a stromů velmi vysoká. Pro odtokovou charakteristiku zelené střechy to znamená, že k odtoku vody ze střechy dochází teprve po nasycení celé struktury vodou a překročení míry odpařování při trvajících srážkách. Zde narazíme na předsudek mnoha projektantů, že zelená střecha má při nasycení vodou stejnou odtokovou charakteristiku jako střecha holá. Pravdou je, že ani v tomto případě neodtéká přebytečná voda v takové míře, v jaké prší shora, neboť odtok je podstatně zpomalen a bržděn strukturou zelené střechy. Podstatně jiné je chování u intenzivních zelených střech, kde se počítá se zadržováním vody v drenážní vrstvě. Zde představuje objem zadržované vody další využitelný akumulační prostor, takže k odtoku přebytečné vody dochází v mnohem menší míře a v mnohem pozdějším okamžiku.
Z výše uvedených důvodů je třeba odtokový koeficient u různých typů zelených střech v ročním měřítku rozlišovat. Vysoká retence vody v létě, menší v zimě. To však neznamená, že by retenční výkon byl v zimních, resp. chladnějších obdobích zanedbatelný. V takových ročních obdobích bývá obvykle množství srážek nižší a především se nevyskytují mimořádně intenzívní (přívalové) deště. Abychom pro jistotu vyhověli i „nejhoršímu případu“, používaly se při pokusech mnohdy „výpočtové deště“ dle DIN 1986. Lze tak sice stanovit koeficient špičkového odtoku pro určitý typ zelené střechy ale otázkou je, zda odpovídá skutečné situaci v praxi. Tyto pokusy se zpravidla provádějí u zcela nasycené skladby, na kterou ještě dále dopadá silný déšť o vydatnosti 300 l/ha x s po dobu 15 minut. Vyvstává otázka, nakolik je případ přívalového deště o síle 300 l/s x ha, dopadajícího na zcela nasycenou zelenou střechu reálný. KOLB (1999a) diskutoval otázku intenzity výpočtových srážek a dospěl k maximální intenzitě 200 l/s x ha. Nabízí se úvaha o tom, že špičkový odtok závisí na intenzitě deště, ta ale nebyla při pokusech v terénu potvrzena (MANN et al 2000).
3. Metody výpočtu retenčního výkonu dle regionu
Jak lze nyní využít poznatky z
teoretického modelu a výsledky regionálního výzkumu retenčních vlastností
zelených střech v praxi?
Existují různé přístupy a metody. Například lze pro výpočet maximálních odtokových špiček stále zjednodušeně používat koeficient špičkového odtoku vynásobený určitou intenzitou srážek. Vynásobíme-li tento výsledek velikostí plochy, dostaneme maximální množství vody za sekundu, které teoreticky odtéká z celkové plochy střechy. Tento jednoduchý početní vzorec však nebere v úvahu ani sklon střechy a regionální podmínky, ani specifické rozdělení a intenzitu srážek.
Jestliže například zelená
střecha v Hamburgu zadrží asi 60% z ročního úhrnu 820 mm srážek
(LIESECKE 1999), nelze počítat se stejnou hodnotou u stejné zelené
střechy v Berlíně. V Berlíně spadne ročně asi 500 mm
srážek a extenzívní zelená střecha zde zadrží přibližně 75% z
tohoto množství (KöHLER a SCHMIDT 1999).
Města Hannover a
Krauchenwies mají přibližně stejné hodnoty ročních srážkových
úhrnů, cca. 630 mm. Přesto zadrží extenzívní zelená střecha
s tloušťkou 10 cm ve městě Krauchenwies více dešťové vody
než v Hannoveru. Nejedná se o nevysvětlitelný fenomén, vysvětlení je
následující: Přestože roční srážkové úhrny jsou podobné, je
regionální rozdělení, četnost a síla srážek natolik rozdílná, že se
„zelené střešní zásobníky“ také různým způsobem plní a
vyprazdňují. Jestliže jsou navíc u pokusných ploch třeba jen nepatrné
rozdíly ve sklonu, druhu vegetace a materiálu, nelze je již vůbec
srovnávat. U získaných regionálních výsledků je tedy přinejmenším
nutné diskutovat jejich přenositelnost na jiná místa z důvodu
srovnatelnosti místních podmínek. Tabulka 1 uvádí některé výsledky výzkumu
retenčních vlastností zelených střech, zjištěné různými
autory na různých místech. V praxi vyvstávají dvě základní otázky
týkající se retenčního výkonu zelených střech, které je třeba
zodpovědět podle regionálního hlediska a podmínek stavby:
1. Kolik srážkové vody zadrží zelená střecha
průměrně za 1 rok?
2. S jakým maximálním špičkovým odtokem je u zelené
střechy třeba počítat?
Možnost výpočtu a detailní odpovědi na položené otázky nabízí simulační počítačový program „RWS“, který před nedávnem popsal MANN (2000a a 2000b) a MANN et al (2000). U počítačové simulace „RWS“ (RWS je zkratka pro „RegenWasserSpeicher“ = překl.: zásobárna dešťové vody) je možné zohlednit regionální podmínky, druh zelené střechy (skladbu vrstev), sklon střechy, velikost plochy a místní údaje o množství srážek (obr. 2). Po zadání potřebných údajů o zelené střeše a srážkách v tzv. formátu MD provede počítač simulaci akumulačních a odpařovacích procesů na základě reálných srážkových dat a vypočítá roční odtoková množství, dlouholetý odtokový průměr a maximální špičkové odtoky v sestupném pořadí a rovněž pravděpodobnost jejich výskytu. Výpočet hodnot se provádí jednak pro zadanou velikost plochy, jednak pro plochu jednoho hektaru.
Takto přesné znázornění retenčních vlastností určitého typu zelené střechy, které odpovídá realitě, umožnilo sledování místních srážkových dat v pětiminutových intervalech po dobu několika let (nejméně 5-10 let). Uvedená data lze zpravidla získat za poplatek od Meteorologické služby (v Něm. Deutsches Wetterdienst DWD).
4. Praktické využití počítačové simulace
Jaké možnosti poskytuje
počítačová simulace pomocí programu „RWS“?
V předchozím odstavci se hovořilo o nejistotě přenositelnosti různých výsledků pokusů při různých regionálních podmínkách. Pomocí uvedeného počítačového programu je možné dosáhnout zajímavých výsledků. Provedeme-li simulaci pro určitý typ zelené střechy, při které zůstávají základní data ozelenění stejná (v tomto případě: výška 10 cm, třívrstvá skladba systému Optigrün se směsí „rozchodníky-trávy-byliny“, sklon střechy 2%, 650 m2) a mění se pouze zadávané průměrné hodnoty srážek, dostaneme následující znázornění (obr. 3):
Jestliže v Hannoveru zadrží
popsaná extenzívní zelená střecha 70 % celkového množství srážkové vody za
rok, bude účinnost stejného typu zelené střechy v Berlíně ještě
vyšší. Množství zadržené vody zde činí 73 %. Pro Lahr, který leží ve velmi suché oblasti, lze dokonce počítat
s retencí vody ve výši 81 %. Oproti tomu např. pro Leutkirch a oblast
Bevertalsperre činí průměrné množství zadržené vody „pouze“ 49%,
resp. 43% z ročního srážkového úhrnu. V různých srážkových oblastech
„reaguje“ zelená střecha ve své funkci zásobárny dešťové vody různě.
Srovnatelné výpočty pomocí
počítačové simulace se zohledněním místních srážkových
poměrů lze využít především v obcích, které počítají s
úsporou na poplatcích za odvádění dešťové vody do kanalizace pro
objekty se zelenou střechou. V
závislosti na regionálním retenčním výkonu zelených střech by
měly být poplatky odstupňovány. To se týká i norem pro schvalování
finanční podpory na zřizování zelených střech. Například
spolková země Severní Porýní – Vestfálsko (NRW 1999) stanovuje v
„Oběžníku č.4 – Dlouhodobá iniciativa v ekologickém vodním
hospodářství“ podmínku, že pro získání finanční podpory musí zelená
střecha vykazovat odtokový koeficient y < 0,3n. Jestliže nahlédneme v takovém
případě do směrnice FLL (1995), která – jak již bylo
řečeno – nezohledňuje regionální poměry, zjistíme, že
odtokového koeficientu y < 0,3 dosáhneme již u
extenzívní zelené střechy s tloušťkou vrstvy 10 cm. Jak ukazuje
dlouhodobá simulace RWS, týká se to Bonnu ale pro region Bevertalsperre poblíž
Wupertalu s velmi vydatnými srážkami (roční srážkový úhrn činí cca
1200 mm) vycházejí na základě regionálních dat pomocí simulačního
programu podstatně horší hodnoty: stejný druh extenzívní zelené
střechy jako v Bonnu zadrží při sklonu 0° jen 48% srážek za rok,
což přibližně odpovídá odtokovému koeficientu y = 0,52.
Rovněž je třeba
při stanovení maximálních odtokových špiček u projektované zelené
střechy zohlednit regionální přírodní srážkové poměry.
Tabulka 2 znázorňuje porovnání špičkového odtoku u dvou různých extenzívních zelených střech ve městech Heilbronn a Marsberg (v obou místech činí roční srážkový úhrn cca 720 mm a retence vody cca 70 %): Jestliže u ploché (1°) třívrstvé zelené střechy o tloušťce 15 cm v Marsbergu je třeba počítat s odtokem maximálně 28 l/s x ha při simulovaném období 10 let, je naproti tomu špičkový odtok vody v Heilbronnu vyšší a činí 59 l/s x ha. Extenzívní zelená střecha o tloušťce 15 cm na šikmé střeše (15°) může přitom v Heilbronnu dosáhnout odtoku 105 l/s x ha. To znamená, že schopnost retence vody je u plochých i šikmých střech podobná, avšak u šikmých ploch je třeba počítat s vyššími hodnotami špičkového odtoku.
Rovněž můžeme popřít
již uvedený předsudek, že vodou nasycená zelená střecha se při
silném dešti chová stejně jako střecha holá. Srovnávací
počítačová simulace holé fóliové střechy a extenzívní zelené
střechy s tloušťkou 15 cm (obě se sklonem 2%) ukázala
následující: Fóliová střecha má při reálných srážkových poměrech
ve Frankfurtu (roční srážkový úhrn cca 580 mm) maximální špičkový
odtok 54 l/s x ha, zelená střecha naproti tomu vykazuje ve stejném období
maximální odtok nejvýše 22 l/s x ha.
Další problém, se kterým se v
praxi často setkáváme, je předem stanovené maximální množství vody,
které je dovoleno ze střechy odvádět do vsakovací jámy, resp.
kanalizace. U aktuálního projektu v
Berlíně byl v technické zprávě stanoven požadavek, aby z celé
střešní plochy při daném sklonu a výšce substrátu odtékalo
maximálně 83 l/s srážkové vody. Toto muselo být prokázáno dlouhodobou
simulací.
Jiným příkladem z oblasti Stuttgartu je výpočet hodnoty pomocí vzorce „plocha x výpočtový déšť x odtokový koeficient“. Provedená kontrolní simulace RWS tuto hodnotu potvrdila. Stejná střecha by však v oblasti chudé na srážky (např. Kaiserstuhl) nebo bohaté na srážky (např. Allgäu) vykázala lepší, resp. horší hodnoty.
5. Závěr a výhled
„Zelené střechy“ získávají
v důsledku decentralizovaného ekologického hospodaření s
dešťovou vodou stále více na významu. Mnohé pokusy prováděné v celém
Německu poskytují základní data, sloužící k pochopení retenčního
výkonu zelených střech. Přesto u většiny prováděných
výzkumů chybí aplikace výsledků na regionální klimatické podmínky.
Schopnost zelených střech zadržovat vodu nelze uvádět paušálně
pro celou republiku ale je třeba zohlednit stavební a místní srážkové
poměry.
Tuto možnost nabízí
počítačový simulační program, jehož oblasti využití jsou
předmětem diskuze. Otázky ročního množství zadržené vody a
maximálních odtokových špiček lze zodpovědět pro konkrétní
objekty. Výsledky představují důležité výchozí údaje pro projektanty
a obce při hodnocení zelených střech z hlediska sazeb poplatků
za dešťovou kanalizaci.
Dalším vývojem simulačního
programu RWS je propojení a poskytování dat počítačovému programu pro
dimenzování vsakovacích jam. Tak budou propojeny dvě důležité
součásti ekologického hospodaření s dešťovou vodou a bude možný
jejich přesný propočet. Je to slibná možnost posílení role zelených
střech v rámci decentralizovaného hospodaření s dešťovou vodou.
Autor:
Překlad: Ing. Jitka
Dostalová, tel.: +420 545 229 423,
mobil: +420 606 658 099, e-mail: de.cs@email.cz
Dr. Gunter Mann, tel: +49 (0)
7576-7 72-152, Fax: +49 (0) 7576-7
72-252, e-mail: mann@optigruen.de
Literatura:
FLL (Hrsg.) (1990): Richtlinien für die Planung,
Ausführung und Pflege von Dachbegrünungen. Selbstverlag, Troisdorf.
FLL (Hrsg.) (1995): Richtlinien für die Planung,
Ausführung und Pflege von Dachbegrünungen. Selbstverlag, Troisdorf.
KöHLER, M., SCHMIDT, M. (1999): Langzeituntersuchungen
an begrünten Dächern in Berlin. Dach+Grün
8 (1) 12-17.
KOLB, W. (1987a): Abflussverhalten
extensiv begrünter Flachdächer. Zeitschrift
für Vegetationstechnik 10 (3) 111-116.
KOLB, W. (1987b): Abflussverhältnisse
extensiv begrünter Dächer. Zeitschrift
für Vegetationstechnik 10 (4) 162-165.
KOLB, W. (1995a): Dachbegrünung-Aktuelle
Versuchsergebnisse. Neue Landschaft 40 (10) 745-751.
KOLB, W. (1995b): Regenwasserabflüsse
bei Grünflächen auf Dächern. Neue Landschaft 40 (12) 901-903.
KOLB, W. (1999a): Einfluss der
Oberflächenneigung auf die Abflussverhältnisse von Gründächern. Dach+Grün 8
(1) 4-8.
KOLB, W. (1999b): Einfluss der
Substrate auf die Abflussverhältnisse von geneigten Gründächern. Dach+Grün 8
(3) 4-8.
LIESECKE, H.-J. (1987): Projektbegleitende
Untersuchung zur Planung und Ausführung einer extensiven Dachbegrünung. Das
Gartenamt 36 (8) 505-516.
LIESECKE, H.-J. (1989): Wasserrückhaltung
und Abflussspende bei Extensivbegrünungen auf Flachdächern. BundesBauBlatt 38
(4) 176-183.
LIESECKE, H.-J., LöSKEN, G.
(1991): Dränung bei extensiven Dachbegrünungen. Das Gartenamt 40 (5)
314-320.
LIESECKE, H.-J. (1991): Eine
Bauweise für extensive Dachbegrünungen. Deutscher Gartenbau 45 (47+48)
2936-2938, 2940, 2997-3001.
LIESECKE, H.-J. (1993): Die
Wasserrückhaltung bei extensiven Dachbegrünungen. Stadt und Grün 42 (11)
728-735.
LIESECKE, H.-J. (1995): Wasserrückhaltung
und Abflussbeiwerte bei extensiven Dachbegrünungen. Stadt und Grün 44
(10) 683-687.
LIESECKE, H.-J. (1998): Das Retentionsvermögen
von Dachbegrünungen. Stadt und Grün 47 (1) 46-53.
LIESECKE, H.-J. (1999): Extensive
Begrünung bei 5° Dachneigung. Stadt und Grün 48 (5) 337-346.
MANN, G. (2000a): ökonomische
und ökologische Möglichkeiten begrünter Dächer. Stadt und Grün 49 (2)
85-87.
MANN, G. (2000b): Pflanzen so
weit das Auge reicht. Das Dachdeckerhandwerk 121 (5) 12-15.
MANN, G. et al (2000): Wasserhaushalt
auf begrünten Dächern. Stadt und Grün 49 (4) 246-254.
NRW Ministerium für Umwelt-,
Raumordnung und Landwirtschaft des Landes Nordrhein-Westfalen (Hrsg.) (1999): Wasserrundbrief
4 Initiative ökologische und nachhaltige Wasserwirtschaft in
Nordrhein-Westfalen.
SCHADE, C. (1996): Wasserrückhaltung
mit Vegetationsmatten leicht gemach. Dach+Grün 5 (3) 33-35.
SCHADE, C. (2000): Wasserrückhaltung
und Abflussbeiwerte bei dünnschichtigen Extensivbegrünungen. Stadt und Grün 49
(2) 95-100.
Obrázky k retenčním vlastnostem zelených střech
v závislosti na srážkové oblasti
Tab. 1: Přehled dosavadních
šetření
Tab. 2: Maximální špičkové
odtoky u extenzívní zelené střechy o tloušťce 8 cm v různých
regionech
Obr. 1: Příklad pokusného
zařízení: Zde znázornění výzkumu při přírodních srážkových
podmínkách
Obr. 2: Způsob funkce
simulačního programu RWS
Obr. 3: Zadržování vody na extenzívní
zelené střeše s tloušťkou 10 cm v různých regionech
Obr. 4a: Konstrukce extenzívní
zelené střechy jako zásobník vody
Obr. 4b: Intenzívní zelená
střecha se zadržováním vody: Několikanásobná zásobárna
Obr. 5: Tato extenzívní zelená
střecha zadrží v Hannoveru 70 % srážkové vody, ve městě
Leutkirch je to 49 %
Obr. 6: Porovnání štěrkové
střechy a zelené střechy: Odtokové špičky jsou u zelené
střechy podstatně nižší
Obr. 7: Podle druhu vegetace
zadržují zelené střechy více či méně srážkové vody
Obr. 8: Šikmé střechy mají
stejnou akumulační schopnost jako ploché střechy
Obr. 9: Kombinace různých
prvků decentralizovaného hospodaření s dešťovou vodou: Zelené
střechy a vsakování (zde vsakovací jáma)
Prosím, u všech obrázků a tabulek uvádějte
odkaz na „Optigrün“. Děkuji.